ORANSSI PAZUZU - Muuntautuja
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Byl to vlastně večer podtextů. Prvním z nich, nejvíce zjevným, byl samozřejmě čerstvý skon Stanislava Hranického, který atmosféru v Lucerna Music Bar naplnil absolutní hudební nostalgií.
Druhým, jen o chloupek méně vyrazným, byla skutečnost, že i u příležitosti oficiální koncertní oslavy druhého nejzásadnějšího alba CITRONU v podání jeho autorů to bude s výjimkou jednoho z nejpovolanějších, tedy Ladislava Křížka.
A do třetice to byla samotná ostravská legenda, která ve své aktuální sestavě ukázala, že pokud se z toho nestane pravidelná výplň pátečních a sobotních večerů, má svým posluchačům ještě stále co nabídnout.
Tři předkapely, to bylo vskutku výrazně větší sousto, než by si ten, kdo chtěl především slyšet CITRON, hodlal ukousnout. Stylově asi nejspřízněnější DANIEL KROB byl ještě slušným standardem, ovšem následující BLACK ROLL a TIBET, daleko více „tuzemsky rockoví“, to už byl hotový trestní příděl, který si příznivci alb „Radegast“ a „Plni energie“ rozhodně nezasloužili.
Ale budiž. Vždyť možná i díky tomu nakonec CITRON odstartovali svou show v rámci „Radegast & Plni energie tour“ o čtvrt hodiny dříve, než bylo v plánu. Na pódiu, kterému vedle bicí soupravy vévodila také velká fotografie Standy Hranického, se zjevil nafukovací Radegast a po slavném intru spustili Pařízkovci na čele s Fanym Michalíkem i stejnomennou titulní skladbu vrchní ikony československého heavy metalu a po ní rovnou „Setkání s Radochem“.
Kdo by v té chvíli třeba ještě nevěděl, jak si sympaťák Michalík poradí s Křížkovými party, mohl pookřát, protože to bylo výborné, živočišné a třebaže rozdíly tam zkrátka jsou, rovněž maximálně výstižné. Ve „Valašském roce“ se mikrofonu na chvíli ujal i kytarista Jura Šperl (a ani ten nebyl špatný), aby zbytek té části koncertu, který se na přeskáčku věnoval již vzpomínenému „Radegastovi“, dovedl do excelentního konce v „Honu na bluda“ znovu Fany Michalík.
Po něm neustále se kamenně tvářící Radim Pařízek z přistaveného děla symbolicky „odstřelil“ sochu slovanského boha a přišel čas dlouho slibovaného exkluzivního hosta, kterým nebyl nikdo jiný než zjevně nestárnoucí Tanja. Pokřtila čerstvou reedici právě doznivšího CD a především skvěle vystřihla nadmíru energické kusy „Svět patří nám“ a „Nad hlavou létá rokenrol“ a se svým mužským protějškem pak i podobně notoricky známý duet „Kam jen jdou lásky mé“. Už v tu chvíli koncert jednoznačně gradoval a to jsme byli teprve na konci jeho první půle.
Tu druhou po krátké pietní chvíli ticha naplnilo album „Plni energie“ plus původní, Hranického varianta „Už couvám“. Ani tady nedošlo na slabší místo, energie v duchu textu titulní skladby skutečně „naplňovala celý sál“ a když dílo před povinnými přídavky korunovala „Zahradní slavnost“, věřil bych tomu, že leckterý pamětník pod vlivem skutečně úžasné atmosféry v přítmí pod pódiem zamáčknul slzičku.
Nápad prověřit obě nejslavnější alba CITRONu na jednom pódiu se totiž ukázal být velmi inspirativním a v duchu jeho téměř dvouhodinového a perfektního pražského provedení se ptám: co takhle ještě „Vypusťte psy!“?
Opravdu elektrizující dílo, při kterém mi vstávají chlupy na těle. Vlastně je to úplně debilní elektronický galimatyáš, ale ta atmosféra, ta atmosféra.
Podzimní nápor zajímavých doom/death metalových nahrávek pokračuje. Tohle je jako návrat do undergroundu devadesátých let. Zastřený, špinavý zvuk. Kráska a zvíře. Hřbitovní atmosféra za bezměsíčné noci.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.